Důležitá kapitola se uzavírá. Monika Fučíková opouští Levhartice
Levhartice Chomutov se loučí s jednou ze svých klíčových hráček. Po čtyřech sezonách v klubu odchází reprezentantka České republiky v basketbalu 5 na 5 i 3 na 3 Monika Fučíková.
Během svého působení se stala důležitou součástí týmu – na hřišti i mimo něj. Pomohla k výrazným úspěchům včetně zlaté medaile v EWBL, stříbrné medaile ve FINAL 4 Českého poháru a bronzové medaile v ŽBL a byla u velkého posunu celého klubu.
Přinášíme rozhovor na rozloučenou:
1. Moničo jak těžké je pro tebe říct sbohem Levharticím?
Hodně… Byla jsem tu 4 roky a byla to fakt jízda, za nic bych neměnila. Loučí se mi těžko nejen s holkama, ale i se všemi lidmi, kteří za chomutovským basketem stojí. Přirostlo mi to tu k srdci víc, než jsem čekala – Chomutov se pro mě stal druhým domovem a našla jsem si tu skvělé přátele.
2. Když se ohlédneš za svým působením v Chomutově, co ti jako první naskočí v hlavě?
Zní to možná zvláštně, ale jako první mě napadne trasa Benešov–Chomutov. Za ty roky se hodně zlepšila – a myslím, že dost podobně to platí i pro mě a pro klub. Ne vždycky šlo všechno podle plánu (divočáci by mohli vyprávět), ale ten celkový progres je podle mě obrovský.
3. Máš nějaký jeden moment nebo zápas, na který nikdy nezapomeneš?
Nikdy nezapomenu na sezonu, kdy jsme vyhráli bronz v ŽBL, hlavně na to play-off. Skoro všechny zápasy se rozhodovaly až v posledních vteřinách. Teď mi to zpětně přijde ještě neuvěřitelnější a říkám si, že jsme si tím asi vybraly štěstí na hodně dlouho dopředu.
4. Jaká byla kabina Levhartic? Co ji podle tebe dělalo výjimečnou?
Skvělá. Bylo to místo, kde vždycky panovala přátelská atmosféra, kde jsem cítila oporu a kde bylo zároveň i hodně veselo. Prostě taková levhartí rodina.
5. V čem tě angažmá u Levhartic nejvíc posunulo – jako hráčku i jako člověka?
Posunulo mě to ve všech směrech. Basketbalově jsem získala spoustu zkušeností, sebevědomí a naučila se zvládat tlak i náročné situace.
Lidsky mě to naučilo větší trpělivosti – a to nejen za volantem – zodpovědnosti, samostatnosti a fungování v týmu, kde každý má svou roli.
6. Co bys vzkázala fanouškům, kteří tě podporovali po celou dobu?
Děkuju. Za veškerou podporu jsem opravdu vděčná, protože právě ta mě často hnala dál, i ve chvílích, kdy se nedařilo.
7. Převládá teď víc smutek, vděčnost, nebo spíš těšení na novou výzvu?
Ze začátku to byl spíš smutek a trochu i strach, nechtělo se mi odcházet. Přirostlo mi to tu k srdci. Zároveň jsem ale cítila, že je čas zkusit něco nového. Teď už se těším – mám ráda výzvy a tohle je určitě jedna z nich.
8. Můžeš už naznačit, kam povedou tvoje další kroky?
Nepovedou daleko, zůstávám v Česku – jen se přesunu víc na východ, což je možná trochu netradiční směr.
A ve zvířecí říši vlastně zůstanu, jen změním barvy.
9. Jak budeš na Levhartice vzpomínat, až se na ně budeš dívat už „z druhé strany“?
Budu na ně vzpomínat s úsměvem. Budu pyšná, že jsem mohla být jednou z nich, a vděčná za všechny zážitky a chvíle, které jsem tam strávila.
10. Co bys chtěla vzkázat holkám do kabiny před další sezonou?
Ať si to užijí stejně jako já. Ať drží při sobě a hlavně ať si věří – zkrátka ať zarývají drápky. Budu jim moc držet palce.
Moniko, děkujeme za všechno, co jsi pro Levhartice odvedla, a přejeme hodně štěstí v další kapitole! 🐆💙
